Apolenka a tygřík

Někomu se to možná zdá k neuvěření, ale i velký kocour býval kdysi malé koťátko. Často se stává, že koťátka se vynoří úplně z neznáma. Také náš kocour si vůbec nepamatuje, kde se vlastně na světě vzal. Vzpomíná si jenom na to, jak se jako kotě ocitl na nějaké sluncem ozářené pasece. Rozhlédl se modrýma očičkama kolem sebe (všechna koťátka mají do nějaké doby modrá očička) a uvažoval, kam půjde.

Kocourek hledá domov

To víte, kočka sice může jít kam chce, ale to ještě neznamená, že se jí také chce kamkoliv chodit. Musí tam přece být někdo, kdo kočce poskytne všechno to, co podle posledních objevů nutně potřebuje ke svému životu: potřebuje misku, ještě lépe dvě misky, pelíšek, něco, co by se dalo drápat, co by se dalo honit, na co by se dalo šplhat a zase z toho skákat dolů, a kde by se dala polovina dne prospat, aby se také nabrala nějaká energie na prospěšnou noční kočičí činnost.

Jenomže náš malý kocourek někde v dálce za-hlédl jen myslivce, který mu připadal nějak velký. Ono koťatům vůbec všechno připadá velké. A ten myslivec měl navíc pušku. Ne, to asi není ten, koho hledá.

A tak kotě propátralo ta-jemný prostor mezi stromy, kam by se tak bylo možné uchýlit. Nejde jenom o to kam, ale také ke komu. Musí být větší než kočka, aby ji mohl chránit, ale zase ne moc velký, aby mu kočka pohlédla do očí a mohla vytušit, jaké dotyčný může mít úmysly.

Apolenka

A hele! Kousek za pařezem porostlým mechem zahlédl někoho, kdo vypadal jako holčička, co si tam trhá květiny, a nejspíš si z nich bude chtít uplést věneček. Najednou věděl. Zabralo to mnoho malých skoků, protože koťata mají ještě krátké nožičky, ale už byl kocourek u holčičky.

Vida, to bude asi skřítek, poznalo kotě, protože nějakým zvláštním způsobem kočky vědí, kdo je kdo. Ale je to holčičí skřítek! A bylo to tak.

víte co je dobré? Skřítkové, klučičí i holčičí, řeči koček rozumějí, ačkoliv kočky vůbec nemluví. To už je taková skřítčí vlastnost. Domluvili se velmi rychle. Skřítčí holčička Apolenka má teď doma ve svém tajném příbytku spolubydlícího, který je velmi užitečný, protože se dá hladit, vrní, zahání různé hlodavce a jiné vetřelce, ráno Apolenku budí, pravidelně upozorňuje na čas jídla a vylézá na stromy, z kterých ho Apolenka občas musí sundávat, takže mají navíc ještě společný tělocvik.

Nejlepší na tom je, že koťátka nakonec vyrostou, takže Apolenka se může těšit z toho, že má vlastně doma malého domácího tygra.

Nechtěl by tohle snad každý?