Byla jednou jedna maminka a ta měla doma maličkého skřítka. Skřítek to byl neobyčejný, protože se na svět díval způ-sobem, kterému ostatní skřítkové moc nerozuměli. Ani maminka svému malému skřítkovi z počátku moc nerozuměla, protože často plakal a ona nevěděla proč, protože nerad chodil na hřiště a nechtěl si hrát s ostatními skřítky, a protože měl rád své zaběhané rituály a jakékoliv vybočení z toho, co už znal, mu činilo potíže.
Maličký skřítek nutně potřeboval světu kolem sebe rozumět.
A tak maminka se skřítkem začala chodit místo na hřiště do lesa. V lese byl klid, zpívali tam ptáci, občas ze stromu na strom přehopkala veverka, pod stromy byl příjemný stín a vzduch voněl smůlou a jehličím a také tlejícím listím a někdy houba-mi. Všude byla spousta hmyzu a kytiček, pořád bylo co zkoumat, pořád bylo z čeho se radovat. Ten les byl kouzelný.
On je každý les tak trochu kouzelný, stačí se na chvilku zastavit a nasát vlahý vzduch, tu překrásnou vůni, a zaposlouchat se do řeči všech bytostí, které v lese žijí. Skřítek chodil do lesa rád, stavěl si z klacíků domečky, sbíral zajímavé věci, lezl po stromech.
A jednou na něj zpoza stromu vykoukl jiný skřítek – skřítek Jonáš.
Usmál se a v tichosti si začal s bázlivým skřítkem hrát. Najednou to šlo a ze skřítků se stali kamarádi, kteří se každý den těšili na to, až spolu znovu vyrazí do lesa za novým dobrodružstvím. I maminky skřítků si výborně rozuměly, a tak chodili na procházky do lesa všichni společně.
Bázeň se ze skřítka postupně vytratila a to, co ho zpočátku trochu brzdilo, se nakonec stalo jeho velikou předností. Chviličku to trvalo, ale kdo si počká, ten se dočká.
Jonáše poznáte – je to takový trochu snílek s dolíčky ve tvářích a okouzlujícím úsměvem. Byl to on, kdo na mě mrkl z dutého pařezu a připomněl mi věci dávno zapomenuté – děkuju ti, Jonáši!
